Po delší době opět pozoruji polotovar skeletu karoserie.
A hned vidím první chybu, zadní odtoková hrana je příliš vysoko, radius s ní spojený příliš výrazný, křivka obou hran karoserie stoupá nikoliv v přímce ale v mírném oblouku...Vše kontroluji podle vlastních fotek. Opět si dovolím „chytrou“ vsuvku: nikdy a v žádném případě nestavím prototyp podle kreslených plánků (ať cizích nebo svých). Jedinou vyjímkou je skica pořízená u skutečného auta, kterou jsem okotoval podle naměřených rozměrů. Mám-li k dispozici rozměry, které lze vynést na osy X a Y lze k takové malůvce přihlédnout. Základním materiálem použitelným k práci na masteru je ale pouze vlastní pozorování a správně nafocené auto. Podotýkám, že popisuji vlastní metody, mohou se zdát podivné, ale jsou ověřené a především jednoduché.
(Karosářský výkres nebo 3D data karoserie pochopitelně patří k výrobě přesných vstřikovacích forem, ovšem tak pojatá výroba znamená nutnost rozpouštění nákladů do velké série a to nechceme.)
Fotky je nutné pořizovat v kolmých rovinách, je nutné znát zkreslení objektivu a je vhodné fotit s přiloženým metrem (ale není to nutné). Jsou-li na karoserii detaily nebo tvary kolmé a rovnoběžné vůči ose objektivu, změřím tyto detaily naprosto přesně – posuzování ostatních rozměrů, tvarů či křivek je pak možné pojmout poměrově a odvodit rozměr pro model v potřebném měřítku přímo podle fotky. Je jasné, že pro výrobu masteru je vhodné pořídit max. množství fotek, i z různých úhlů (pro křivky, hrany a pod.). Zásadně fotím na stativu, bez blesku a fotky karoserií nikdy neupravuji – jemné valéry by se mohly ztratit, to bývá problém světlých aut, zcela hrozná je v tomto směru bílá. Pokud je to jen trochu možné, nefotím na slunci. Fotografie je tedy nejdůležitějším pomocníkem, moc nelže a při rozumném přístupu lze s pomocí znalosti perspektivy „dopočítat“ skoro všechny rozměry. V praxi je nutné stále počítat – ale jak jsem už napsal: rozměr 1:1 dělen 32 ještě nedává správnou odpověď na rozměr detailu na modelu (Např. bezpečně dimenzovaná „stopka“ zpětného zrcátka je kolem 0,8 mm – ovšem krát 32 dostáváme tyč o průměru 25 mm a jsme u toho: spára na karoserii auta je 3 až 4 mm, na modelu by měla být 0,1 mm. V praxi je cca 0,4 mm a to je přes jeden centimetr...Proto tvrdím: jedná se o dojem, o iluzi). Pro zhotovování např. makety motoru stačí změřit pouze několik detailů (průměr trubky, víčka, hrdla karburátoru) a pak lze dopočítat a navrhnout všechny viditelné detaily.
Vrátím se k torzu Formule Škoda. Postupným přidáváním materiálu (destiček), zesiluji skelet a tvaruji jej podle podvozku (pokud se staví karoserie na existující podvozek a prototyp se bude dále formovat (ať již pro tvrdou nebo pružnou formu), musí být vždy všude odstup (mezery) mezi díly min. 0,5 mm. Po smrštění je tak jistota, že se tvary podvozku vejdou do prostorů karoserie. Tento odstup lze nejsnáze simulovat papírovou maskovací páskou (pro lakýrníky, stačí změřit vrstvy a např. motor 2x až 3x polepit). U autodráhových modelů navíc není vhodné nechat některé díly v zájemném dotyku, vše funguje jako rezonanční skříň a hluk převodů by se mohl násobit.
V zásadě mám trup nabroušený a nyní je nutné kontrolovat polohy ostatních dílů: kudy a jak budou do karoserie vstupovat závěsy, jak působí poměr dostupných kol vůči rozvoru a rozchodu, jak vypadá L strana a P strana (to bývá „nejzábavnější“ – s velkým úsilím něco vybuduji na jedné straně modelu, O.K., ale pak to samé, stejně velké a na stejném místě musí být i na straně druhé. Pozorovatel sice obě strany najednou nikdy nevidí, ovšem fotka dokáže zcela přesně rozdíly odhalit (pomohou sice šablony, měření v přípravku i na modelu, ale přesto tvrdím, že nejrychlejší je vyfotit L a P stranu a v PC porovnat např. přes čtvercovou síť. Samozřejmě se bavíme o ruční výrobě levného masteru. V průmyslové praxi stačí vyrobit jednu polovinu, tu oskenovat, digitalizovat a podle osy duplikovat, spojit a poslat na CNC frézku. My si ovšem povídáme o tom, jak lze z ničeho udělat něco, jen a jen rukama. Existuje spousta zajímavých aut, která zatím nejsou jako modely a je jistě dost dobrodruhů, kteří si řeknou: tak tohle si vypiluji. Pro ně je tedy těchto pár rad a tipů.
Vrátím se k fotce karoserie v přípravku z Lega. Kromě měření šuplerou a pozorování průběhu křivek skrz desítky otvorů (Lego Technic, only!), musím určit polohu karoserie vůči vnitřním plochám disků kol, auto se musí na podvozku „vystředit“. Z fotky je patrné, jak to funguje.
- Nastavím přesně, symetricky podvozek, závěsy kol a Z brzdové disky nebo P „kotouče“ :-) musí být nalepeny pod stejnými úhly, v této fázi je vše slepeno natvrdo. Protože výlisek podvozku je přesný a daný, měřím vzdálenosti od ložisek k vnitřním plochám disků na L i P straně.
- Takto nastavený podvozek vložím do přípravku a pomocí vhodných dílů Lego jej fixuji tak, aby se přední hrana karoserie a zadní plocha „převodovky“ těsně dotýkala rámu z Lega.
- Do zadního středu rámu a pak i do předního středu rámu vtlačím zlamovací nůž, jeho ostří pak naznačí osu souměrnosti karoserie (zpravidla nerýsuji na model, ale vyvrtám otvor 0,2mm vpředu i vzadu – spojnice otvorů je pak osa souměrnosti).
Podobně se určí kolmice, průběh spár, je-li karoserie dělená a pod. Tím je určen „pevný bod“ a ať se děje cokoliv, a ať nedokonalé oko říká cokoliv – vše se odměřuje od osy souměrnosti: poloha dílů, síla stěn, úkosy, další detaily nebo otvory na karoserii.
A k tomu vrtání: mám vrtačku, která nikdy nefrézovala, nikdy v ní nebyl věší vrták než 1mm, nikdy nevrtala do kovu. Právě proto nehází a je schopna vrtat do plastu a do důlku od špendlíku naprosto přesně – tvrdím, že to je jeden z pilířů přesnosti: malá vrtačka jen na navrtávání. Práce se zaslepováním špatně vyvrtané díry a opětovné vrtání přes tmel či lepidlo, to je pomsta všem, kteří svoji vrtačku nutí frézovat :-).
Protože jsem zvědavý na budoucí dojem, vypatlám z kousku plastu imitaci plechových disků a z „vrakoviště“ vyhrabu něco, co se jakž takž podobá budoucímu ochrannému oblouku. Na karoserii měkkou tužkou nakreslím spáry a otvory – a koukám: asi to bude ono.
Ještě si trošku pohraji s budoucím výliskem zadního závěsu. Definitivní výlisek bude doplněn o upínací čepy a zřejmě bude muset být dvoubarevný (buben černý, závěs a tlumič s pružinou asi silver). To není dobrá zpráva, 700,- se trochu vzdaluje. Takovéto úpravy jsou na ruční dobarvování domácími pracovnicemi a ty zadarmo rozhodně nabarví. Řešením by bylo nechat vše v barvě stříbrného plastu. Takže 700,- je nadále ve hře.
Pro další práci musím přepočítat (podle změřeného průměru startovního čísla) rozměry výstupních otvorů (které považuji pro FŠ za typické). Po přepočtení na cca 1/31 musím z hliníkového plechu vypilovat šablonu a podle ní pak otvory vyfrézovat. Přídavek většího měřítka příště využiji k tomu, abych mohl do přední části otvorů nalepit plastovou obrubu z 0,3 mm silného pásku o výšce cca 2 mm. Hrany pak zatmelím a vypiluji aerodynamické přechody. Pak plánuji narýt spáru a vyvrtat 4 díry pro imitace šroubů.
Roman Kysela
