Asi každý autodráhový nadšenec by si rád odpustil stavbu autodráhy (většinou na zemi, na koberci, někdo na pingpongovém stole, někdo v garáži...).
Pokud je k dispozici „volný kout“ nebo málo frekventovaný pruh chodby, půdy nebo sklepa, lze uvažovat i o stavbě pevné autodráhy s krajinou a doplňky. S vědomím toho, že existují zřejmé nevýhody (neměnnost trati, prach, nepřízeň okolí), má toto řešení i svá veliká plus – mám nové auto, stavím nové auto, dělám nějaké úpravy – a stačí pouze otřít vozovku, zapnout trafo – a mohu jezdit. A vůbec se neděste, není to nic infantilního, „krajinky“ začínají dobývat svět SRC modelů a mnohá díla inspirovaná skutečnými okruhy, docela věrně evokují atmosféru automobilových závodů – a tu jde především.
Seznámím vás v několikadílném seriálu s postupem, který jsme použili při stavbě „malé testovací dráhy“. I když byl plán spojený i s potřebou umístit budoucí dráhu do standardní „výstavní vitriny“ , vycházeli jsme při návrhu také s přihlédnutím k důvodům v prvém odstavci – proto je půdorys dráhy 90 x 400 cm, což je „pruh“, který lze vyšetřit skoro všude. Z přepravních důvodů je dráha lehká a je rozdělena do dvou stejných panelů (90 x 200 cm). Na prvý dojem by se chtělo říci, že „nic moc“, ale není to zdaleka tak strašné. Dráha, která je pojata jako „rychlostní zkouška v rallye“ nebo „závod do vrchu“ nabízí etapu dlouhou 23 metrů a to je už slušný okruh. Díky změnám v profilu trati a jízdě „tam i zpět“ (jezdí se převážně vpravo), to není rozhodně žádná nuda a to nemluvím o možnosti umístit na trať šotolinovou sekci nebo jiné zvrácenosti. Díly mohou zůstat na dráze, pouze se rozpojí „hraniční“ a obě desky lze umístit ke stropu, nad sebe, pokud jsou díly upevněné, lze desky postavit ke zdi.
Nápad se smyčkou pochází asi od Scalextric, někdy z konce šedesátých let a jak v Anglii, tak v USA se můžeme setkat s mnoha plánky a variantami – většinou v souvislosti s provozem rallyových SRC. My jsme využili Editor Faro a po několika pokusech se podařilo „nacpat“ do daného půdorysu asi maximum. Budou nutné i individuální úpravy dílů dráhy, ale to je maličkost ve srovnání s krájením, řezáním a tvarováním pěnového polystyrenu. Vysavač je tedy hlavním spojencem v boji s kuličkami, doporučuji také rukavice a větší prázdný karton na odpad, jinak „je to všude“.
My jsme pro stavbu základových desek použili latě 40x20 mm a sololitové desky 5 mm silné. Zcela to stačí, konstrukce je lehká, pevnost vyhovující, vše je lepeno a šroubováno, okraje jsou pečlivě spasovány a povrch je penetrován rozředěným lepidlem na polystyren. Lze samozřejmě použít i např. sendvičové rámy do postelí (2 x 1m), laťovky nebo dřevotřísku – ale přemísťování je pak dřina a ne zábava. Na povrch desek jsme postavili dráhu podle plánku z editoru a po definitivním umístění jsme celou dráhu obtáhli silným černým fixem. Po sejmutí dílů jsme na povrch desek položili 4 archy průsvitného papíru (na balení květin, např.) a přesně jsme „přes průsvitku“ obkreslili tvar vozovky na papír (ten pak můžeme libovolně rozstříhat, je nutné si spoje očíslovat). Celá finta spočívá v tom, že když na základní desku položíme blok polystyrenu, zakryjeme si původní nákres – máme-li ale papírové střihy, přiložíme vzor na polystyren a slabším fixem si obodujeme průběh trati. Propíchnutím slabého papíru nám fix udělá černý bod do polystyrenu – body spojíme silným fixem a trať se nám znovu objeví na povrchu. Papírové vzory budeme potřebovat až do úplného konce a proto je pečlivě opatrujeme.
Pěnový polystyren je běžný konstrukční, pro zateplování fasád. Je samozřejmě dost těžké spočítat, kolik desek budeme potřebovat, velmi jednoduchá úvaha byla – máme cca 4m2 a půjdeme do průměrné výšky 0,2 m – půl kubíku musí stačit. A stačilo. Co budeme potřebovat: zlamovací nože, lepidlo a tmel na polystyren, silnou tapetu a hedvábný papír. Využijeme i odporovou řezačku a horkovzdušnou pistoli – ale ne každý je má a není to nutné, lze jen řezat. Zcela určitě ale potřebujeme vhodná závaží – my jsme použili plechovky s barvou, lze použít ale i těžké knihy (v igelitce), cihly. Úplně nouzové řešení, ale dostupné: velké hrnce s vodou. Na základovou desku postupně lepíme bloky polystyrenu a hned a důkladně zatěžujeme. Prvý spoj lepíme tak, že přitlačujeme desku na polystyren (aby se deska neprohýbala), dále se už lepí pouze z horní, lícní, strany. V průběhu lepení stále posuzujeme, zda předřezané kusy polystyrenu nejsou příliš malé nebo velké – obojí znamená nepříjemnou dodatečnou práci.
Pro kontrolu stále přikládáme papírové střihy – především v zatáčkách záleží na každém centimetru, protože dráha se nejen stáčí, ale ve spirále stoupá. Protože jsem se lepení sám účastnil, mohu potvrdit, že hrubá stavba jde velmi rychle. Velkých schodů se nemusíme bát, zmírníme je buď seříznutím nebo dolepením slabších desek polystyrenu (znamená to tedy, že jsme si koupili různé tloušťky desek :-) – to jsem vám asi neřekl..., tedy 10, 8, 6, 4, 2 a 1 cm).
Jakmile máme jednu desku polepenou (na hrubo), panel odložíme a začneme „stavět“ na druhém panelu – opět nám přijdou vhod střihy, kterými si přesně naznačíme okraje vrstevnic tak, aby se při spojení obou desek setkaly. Ale o tom někdy příště – myslím, že připojené obrázky text prozatím dostatečně doplňují, pokud bude něco nejasné, doplním. Příště budeme potřebovat již zmíněnou silnou tapetu a hedvábný papír, připravíme si i vodouředitelné barvy – černou, bílou a zelenou. A kdo dosud řešil „na co se to pak postaví“, „kde to mám dělat...“, ten si může NAPŘÍKLAD koupit čtyři skládací dřevěné kozy (IKEA).
Roman Kysela
