Závodní okruh nebo diorama, ale také samostatný model ve vitrině – to vše jsou příležitosti vhodné k umístění postavy mechanika nebo skupiny personálu.
Jako jinde i zde platí, že umístěním postavy (se známou proporcí, velikostí) dosáhneme rychle a snadno správnou představu o délce nebo výšce skutečného auta. Pro měřítko 1:32 vyhoví figurky o výšce 54 až 58 mm. V zásadě jsou tři způsoby „angažování“ našich zmenšenin: koupě průmyslově vyráběných mechaniků, přizpůsobení podobných figurek-vojáků-hraček a vlastní stavba od základu. Prvá možnost je nejjednodušší, výběr je již velký, problémem může být cena nebo měkčený materiál některých figurek, který není moc vhodný pro úpravy. Vlastní stavba („od základu“) je termín, který se používá v případě, kdy máme jen náčrtek, svoji představu, drátek, tmel a trpělivost – velice podrobně je takový postup popsán v knize „Encyklopedie modelářských technik“ (Christopher Payne, Svojtka+Co, 1998, v antikvariátu nebo v Levných knihách). Je třeba říci, že vždy je skoro nutné použít obličej z některé existující figurky (voják, základní sety postav firmy Preiser) a ten ev. upravit. Výroba, tzn. rytí nebo broušení obličeje není zrovna jednoduché a pokud potřebujeme více postav...tolik času nikdo nemá.
Vedle starých figurek Hornby a Monogram jsou na trhu pěkné postavy od Scalextric nebo Carrery. Použít ale můžeme i figurky Airfix nebo Matchbox, v nouzi i postavy z hracích setů v m. 1:32.
Budeme se tedy věnovat přizpůsobení figurek, které ať již jako hračky – doplňky různých servisů nebo farmářských setů – nebo jako postavy vojáků v měřítku 1:32 lze snadno získat. A hned musím říci proč: ne všechny průmyslově vyráběné postavy k SRC se nám budou hodit, pokud potřebujeme postavu tvarovat podle našeho záměru, musíme řezat, lepit a brousit. To jsme zjistili před časem také a proto jsme „pro potřeby výstavnictví“ několik postav přizpůsobili a následném zaformování do silikonu a odlití jsme získali polotovary postav, které lze velice dobře tvarovat . Tvarováním se v tomto případě rozumí všechny změny poloh hlavy, rukou, nohou, ale i trupu. „Novou postavu“ získáme i výměnou končetin a hlav mezi figurkami. Rozsah úprav bude jistě individuální, my se nyní pro přehlednost soustředíme na odlitky postav, které v sekci „Bazar“ dodáváme na trh (balení se čtyřmi figurkami). Jako u každého resinového odlitku i zde platí, že předně začistíme nahrubo přetoky do dělící roviny a vytmelíme bublinky. Postavy doporučuji odříznout žiletkou-pilkou „pod podrážkami“ (podstavec, který je součástí odlitku, není modelový, pro umístění figurky do terénu nebo k autu nabídnu jednoduché „fígle“.
Neupravené odlitky FARO (Bazar)
Je samozřejmé, že po začištění odlitku může následovat barvení, ovšem tento příspěvek je pojat jako soubor rad „co s tím dál, jak na to“. O barvení tedy bude pojednáno nakonec této prvé části, druhá, stručnější, se bude věnovat závodníkům. Tedy, co s tím dál. Mám např. klečící postavu a potřebuji ležícího mechanika. Ač zdánlivě nesouvisející, jsou pozice „v kleče“ a „v leže na zádech“ něčím podobné, zde charakteristickým pokrčením kolena. Tady musím pouze připomenout již mnohokrát zmíněnou zásadu, provázející modelařinu: fotografie jsou nejjistějším zdrojem inspirace, pomůckou k nápravě chyb. Další metodou v tomto případě je i pozorování sebe sama v zrcadle, odměřování metrem a zamyšlení se nad anatomií – jak který kloub pracuje, co je a co není možné. Pak snáze dokážeme objevit možnosti figurky před námi ležící. Tzv. výchovný řez vedeme pomyslným středem kloubu (doporučuji označit fixem průsečík osy kloubu na vnějších plochách). Potom končetinu „ohneme“ do požadované polohy a hned vidíme, kde musíme ještě uříznout malý trojúhelník a kde nám naopak bude podobný chybět. Můžeme použít materiál z nálitku nebo tmel. Mění-li se změnou polohy např. předloktí také logická poloha ruky, dlaně, musíme stejný řez provést i v zápěstí (ruce, prsty – to vše musíme trochu zjemnit, odbrousit, některé figurky mají řádné lopaty a nevypadalo by to hezky). Podobně, ale již ne tak dramaticky, měníme polohu hlavy nebo ji celou měníme za jinou . Hlavu však doporučuji opracovat velmi pečlivě odděleně od trupu, do něj vyvrtáme otvor podle „krku“ – ten zase zpravidla musíme nepatrně opracovat a vyzkoušet přirozenou polohu. Hlavu později nabarvíme samostatně a přilepíme až na konec.
Možnosti úprav a tvarování figurek
K lepení používáme především vteřinové lepidlo, je dobré mít i aktivátor, který práci zrychlí a umožní také přidávat materiál jiným způsobem. Buď frézkou nebo hrubým pilníkem nebo na hrubém smirku si z nálitku vyrobíme (frézováním, broušením na ploše) klidně i hrubší „špony“. V zásadě všechny třísky po řezání a obrábění uschováme (krabička od kinofilmu je ok), protože je s úspěchem použijeme na tmelení, na přídavek materiálu nebo jako vlasy, kníry a vousy. Kdo nemá barevník FARO (také nově v bazaru), má smůlu, my ostatní si do menší prohlubně kápneme slzu řídkého vteřiňáku a např. roztaženou kancelářskou sponkou přeneseme kapičku lepidla na upravované místo – a vzápětí toto místo poprášíme nebo zasypeme připravenou drtí, pilinami. V případě potřeby ještě jednou zakápneme a opakujeme zasypání. Zdálky stříkneme aktivátor a během chvíle můžeme dále pilovat, frézovat nebo barvit. To v případě, že jsme znázorňovali např. vousy. Zde musíme jednat rychle a přesně: pod nos a na hranu brady naneseme stopu lepidla, zasypeme pilinami a chvíli necháme zaschnout. Ofoukneme aktivátorem – a holobrádek má plnovous. Je nutná korekce skalpelem, ale základ, plocha, je zdrsněn a je to lepší než pouhé znázornění barvou.
Příklady změn stojících figurek a úpravy hlav
Podobně tedy můžeme zaplnit i hlubší nerovnosti spojené se změnou polohy končetin nebo trupu. Tmelení je samozřejmě také možné, popisuji vlastní praktiky (pokud máme dvousložkový epoxidový tmel, není co řešit, ovšem málokdo si ho asi bude kupovat jen kvůli figurkám). V případě úprav našich figurek považuji za největší přínos velmi snadné řezání a lepení použitého polyuretanu. Vůbec nepřeháním, když napíši, že lze vytvarovat jakoukoliv pózu, mechanik může držet cokoliv, lze jej např. přimět aby tlačil auto, myl okno, kontroloval podvozek. To je výhoda polotovaru, řezat do nabarvené a hezké figurky se každému nemusí chtít. Pokud tvarujeme dvě spolu hovořící postavy, musíme odpozorovat „řeč těla“ a musíme také rozumně zacházet s končetinami. Rozmáchlá gesta a vztyčené ruce nemají vždy opodstatnění a především jejich strnulost v prostoru působí teatrálně, nepřirozeně. Méně je více...Opět připomínám možnost inspirace podle fotografií. Figurky z Faro-bazaru asi najdou použití jako rallye personál, jako mechanici při testech, v depu, v garáži. Co dělat v případě, že potřebuji více figur? Nejlevnější je tyto figurky zkopírovat, odhaduji, že se to vyplatí již při potřebě 30ti a více postav. Nejdostupnější je asi stále Lukopren, o průběhu formování napoví nejvíce pozorování původních dělících rovin (výroba silikonových nebo kaučukových forem není předmětem toho článku, byla však již na mnoha místech popsána, lze to dohledat na netu).
Tvarování původní postavy v podřepu
Předpokládám, že máme začištěné a vzájemně pasující odlitky a můžeme přistoupit k barvení. Před tím doporučuji vše pořádně vydrhnout tvrdým kartáčkem na zuby, použijeme zubní pastu, pak pod proudem vody a za stálého kartáčování díly dokonale umyjeme (kartáček m.j. částečně ohladí povrch). Literatura popisující barvení figurek je pro laika dost deprimující, ono totiž správné barvení především odkrytých částí těla a také textilních povrchů patří k tomu nejtěžšímu v modelařině. Já navrhuji rozumný přístup, konec konců čím více postav máme, tím více času nám barvení zabere. Je samozřejmě správné sjednotit povrch nátěrem nebo nástřikem matné sv. šedé barvy. Musíme pak počkat na dokonalé zaschnutí. Já dost pospíchám a někdy jsem základ nepoužil a výsledek byl „normální“. Velkou chybou je přítomnost lesku na povrchu oděvu, začínáme tedy výhradně matnými barvami, dalším patinováním a místním ošetřením odkrytých částí těla dosáhneme kontrastu a realistického vzhledu. Kvalitní matné barvy dodává česká Agama (nerozepisuji zde vůbec techniku barvení figur olejovými barvami, patinování křídami a pod. – to je jiná kategorie). Vždy barvíme napřed světlé plochy, překrývání tělové barvy „montérkovou modrou“ je jednoduché, opačně to možné není. Dokonalé rozmíchání pigmentu a ředidla v originálním obalu je nejdůležitějším krokem. Pokud „se neudržíme“ a jen tak ledabyle promícháme obsah nádobky, může se stát, že se matt nedostaví a odměnou nám budou lesklá místa, slabé krytí, dlouhá doba schnutí. Použijeme opět barevník Faro a např. párátkem si přeneseme kapku rozmíchané barvy do dutiny a pouze zde ředíme na použitelnou konzistenci. Nikdy nepřidáváme ředidlo do obsahu originálního balení! Naředěná barva musí dobře krýt („mázneme“ na okraj čirého barevníku – pokud je barva „průhledná, vodová“, dali jsme moc ředidla a tedy přidáme kapku barvy). Obličej a ruce barvíme kvalitním štětcem a naneseme stejnoměrnou vrstvu, může být i zdánlivě silná, vyschne a vše bude v pořádku (vlastnosti barvy si vždy nejdříve vyzkoušíme na kousku barveného materiálu, necháme zaschnout). Nedoporučuji se moc v nátěru „šťourat a opravovat“ – tahy štětcem mohou být po zaschnutí patrné a nic nevylepšíme. Vlasy a detaily obličeje (knír, brýle, čepice) barvíme až úplně nakonec – v zásadě vlasy mohou jít přes límec nebo čepici, ale barva čepice by se neměla objevit jinde než na čepici – prostě logicky usoudíme, kdy kterou barvu nanést. Není to jednoduché, ale platí: vždy se musí začít světlou barvou. Pokud ovšem nestínujeme...
Příklady pozdějšího použití figurek. I podle toho postupujeme při barvení nebo přizpůsobování např. dlaní nebo i prstů.
V této fázi jsme drželi postavu za trup, hlava s krkem může být upevněna na špejli, v pinzetě. Potřebujeme ale nyní postavu postavit. Podstavec není podle mne vhodný, neladí s prostředím, kde bude figurka stát. Pokud je to možné, navrtáme do jedné nohy otvor o průměru 1mm a hloubce alespoň 5mm. Do otvoru zalepíme drát (nejlépe měděný, kdo nemá, použije opět vhodnou kancelářskou sponku), je-li figurka součástí dioramy, pak proti drátu musí přijít opět otvor 1mm – tím má postava dané místo. Jiná metoda spočívá v tom, že nohy (resp. ty body těla, které se dotýkají podložky) spojíme kouskem čirého materiálu (Durofol, tvrdé čiré desky, folie prodávaná např. v Copy General) síly 0,2 až 0,4 mm. Postavu přilepíme vteřinovým lepidlem a je ji pak možné postavit např. vedle auta, aniž by byl čirý materiál viditelný nebo rušivý. Poslední možností je přilepení postavy kontaktním lepidlem, které lze odstranit, lze také použít tavnou pistoli a lepící tyčinku. Před přilepením postavy na fixační podložku je nutné nabarvit boty, resp. oblasti dotyku s podložkou, nebarvíme však přímo „lepící body“, je lepší lepit za materiál, než za barvu. Pak ale samozřejmě musíme opatrně postavu dobarvit, nepřetáhnout (ale pokud ano, nic se neděje, přetahy lze z folie dobře odstranit ředidlem). K dokončení postavy patří znázornění očí - to je nejdůležitější a nejpracnější detail. Vždy si ujasníme podle natočení těla, hlavy, kam bude pohled směřovat. Jako prvou naneseme miniaturní plošku bílé barvy – barvíme malý kousek očního bělma! Po zaschnutí skalpelem odstraníme ev. přetažení, bílá by měla být pouze v prostoru mezi očními víčky. Pak se buď hnědou nebo černou barvou pokusíme znázornit samotné oko-zorničku. Pokud hlavy nešilhá, nemá vytřeštěné oči či nestejnoměrné zorničky, necháme zaschnout a pak lehce naznačíme obočí v místě nadočnicových oblouků, co nejblíže k hornímu víčku.
Figurky jsou pouze začištěné s minimem úprav. Barvení zabralo max. hodinu času – pro dioramu, do pozadí, je to však postačující.
Nakonec nabarvíme vlasy a také detaily na oděvu nebo botách. Jedná se o miniaturní dotyky štětcem, před každým dalším krokem je nutné štětec vymýt a znovu opatrně „namočit“ (0,5 až 1 mm hluboko) do barvy a dotknout se např. obličeje. Je dobré používat lupu, co jakžtakž vyhoví pod lupou, oko přijme jako „je to dobré“. Správně bychom nyní měli patinovat, použít metodu suchého štětce a zvýraznit záhyby na oděvu...Považuji ale za „omluvitelné“, když to odsuneme na pozdější dobu, až získáme větší jistotu a praxi. Co ale můžeme udělat hned – nabarvená pokožka obličeje je možná příliš tvrdě matná – já mám drobný fígl: ukazováčkem si přejedu po čele a hned špičkou prstu přejedu po nabarvené paži, dlani, tváři. Dojde k nepatrnému napuštění nabarvené vrstvy a povrch získá mírný pololesk, časem sice opět zmatní, ale ne tak tvrdě. Chce to ale vyzkoušet. Skončíme tedy vlepením hlavy do trupu, přilepením postavy na podložku nebo přilepením nářadí - kola, zvedáku - do rukou postavy. Pokud je postava vychýlena nad těžiště, můžeme ji právě přilepením příslušenství fixovat, můžeme ale také odlepit původní podložku a přilepit větší, tvarovanou tak, aby eliminovala klopný moment. A pokud chceme vše ještě více vylepšit (směrem k realističnosti), můžeme přidat drobné předměty - sešit, cigaretu, telefon nebo vysílačku, nářadí, plechovku s olejem, hadr – časem zjistíme, že lze modelovat opravdu vše a při pečlivé práci a zásadě „méně je více“ můžeme svoji sbírku nebo scénu na dráze vkusně oživit – osobně to nepovažuji za nic směšného či dětinského.
Zde je příklad rozvržení „scény“ dioramy do vitriny. Postavy jsou upravené a budou mít určeno přesné místo podle pozice, kterou zaujaly.
Někdy příště si povíme o výrobě závodníků-pilotů a o tvarování konkrétní postavy, obličeje. Mnohá velkosériově vyráběná SRC mají pilota zjednodušeného nebo v nepřirozené poloze. Někdy zatoužíme podle fotografie doplnit model konkrétním závodníkem nebo se chceme pokusit o ztvárnění spolujezdce či o náhradu integrální přilby klasickou helmou Bell. Přichází čas delších zimních večerů (a snad tedy i čas na modelařinu) a z vlastní zkušenosti vím, že závodník sedící na kapotě auta potěší – i když ti prví budou možná raději obráceni zády :-).
Méně je někdy více. Postava v podřepu je pečlivě začištěna a nabarvena. Ruce jsou přizpůsobeny záměru. Protože je figurka na stejné
úrovni jako model auta, nedochází k perspektivnímu zkreslení a lépe vyniknou proporce jednoho z prototypů monopostu Tatra
(Bruno Sojka, Ostrava, 17.9.1950).
Roman Kysela
